WW II

- stránka je věnovaná čistě zbraním z 2. světové valky .... jejich historii - popisu - obrázků

- některé je možno i zakoupit nebo objednat 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Waffen – SS: zbraně a výzbroj

Waffen – SS, která se svou výzbrojí a vybaveností nijak nelišily od ostatních složek, se časem proměnily v bojovou sílu, jíž německý zbrojní průmysl dodával nejdokonalejší bojovou techniku, kterou dokázal vyprodukovat. Obzvláště elitní tankové divize SS se mohly v Německu pyšnit nejlepšími tanky i bojovými vozidly.

Asi jednou z nejznámějších německých střelných zbraní všech dob byla pistole 08, kterou Němci oficiálně nazývali P08, avšak ve světě vešla ve všeobecnou známost jako „Luger“, a to po Georgu Lugerovi, z jehož konstrukční kanceláře vzešla. Tuto vysoce hodnocenou a univerzální zbraň výrobce nabízel v několika konstrukčních variantách: s hlavní délky čtyři, šest nebo osm palců, s dřevěnou ramenní opěrkou nebo bez ní. Dokonce i standardní osmiranný zásobník v pažbičce mohl na přání zákazníka nahradit bubnový. Střelivo bylo ráže 9 mm typu „parabellum“. Střela opouštěla ústí hlavně rychlostí přibližně 350 metrů za sekundu a účinný dostřel činil stejně jako u většiny jiných zbraní této kategorie něco kolem 30 metrů. Bal to velmi kvalitní zbraň, avšak na druhé straně poněkud předimenzovaná, díky čemuž nebyla vždy nejvhodnější do tvrdých podmínek prvního sledu, kde nebyl vždy dostatek kvalitní munice, a s náhražkovou se ráda zasekávala. Občas také selhala, když jí voják náhodou opustil na zem.  Přestože před vypuknutím druhé světové války byly silné tendence jí nahradit jinou zbraní, vyráběla se až do roku 1942 a vzhledem ke své oblíbenosti sloužila na mnoho místech po celou dobu války.

Ruční zbraň byla později ve výzbroji nahrazována pistolí Waltherovy výroby P38. Ve srovnání se svou předchůdkyní byla robustnější, avšak při hmotnosti 0,98 kg také těžší. Byla rovněž vybavena osmiranným komorovým zásobníkem na střelivo „parabellum“ ráže 9 mm. Od P08 se nelišila ani rychlostí střely v ústí hlavně. Byla to mechanicky odolná velice oblíbená zbraň vzhledem ke snazší údržbě také mnohem vhodnější do polních podmínek než P08. Waffen – SS jí používaly ve velkém. Zaznamenala takový úspěch, že jí roku 1957 opět zavedla do výzbroje západoněmecká armáda, a to pod označením P1. Mnoho kusů této zbraně se v německé armádě dochovalo dodnes.

Snad nejneobvyklejší zbraní, kterou Waffen – SS za druhé světové války požívaly, byl Mauser C96, jemuž se vzhledem k charakteristické rukojeti kruhového průřezů říkávalo „násada koštěte“. Zásobník této velké těžké ruční zbraně byl osazen až před chráničem spouště. Podobně jako většina jiných puškových zásobníků se i tento nabíjel pomocí stahovacího úchytu. Zbraň byla k dispozici s vrtáním hlavně 7,65 nebo 9 mm a některé její verze byly automatické. Jednou obzvláště zajímavou stránkou této zbraně bylo dřevěné pouzdro, jímž bylo možné prodloužit ramenní pažbu na dvojnásobek. S tímto přídavným zařízením dosahovala C96 v rukou schopného střelce docela slušné přesnosti. Na oblíbenosti této zbrani nic neubrala ani její velikost a těžkopádnost.

Výše uvedené zbraně byly velmi populární a účinné. Používali je především poddůstojníci a vojáci nižších hodností. Důstojníci dávali přednost kompaktnějším zbraním, které raději používaly také osádky tanků a jiných obrněných bojových vozidel, neboť ve stísněných podmínkách této bojové techniky jim přišly vhod jejich malé rozměry. V této kategorii šlo především o tři nejpoužívanější zbraně: Walter PP a PPK, Mauser HSc.

Walter PP (policejní pistole) se vyráběla ve dvou variantách: s hlavní ráže 7,65 nebo 9 mm. Byla rozměrově i tvarově kompaktní s devětadevadesátimilimetrovou hlavní a osmihranným zásobníkem v pažbě. Při ústí hlavně dosahovala střela rychlosti 289 m/s. Účinný dostřel činil něco kolem třiceti metrů. Při malých rozměrech a možnosti snadného ukrytí šlo o zbraň, kterou si oblíbili policisté a příslušníci jiných bezpečnostních služeb.

 

Stejné vlastnosti měla poněkud menší pistole Walter PPK, až na hlaveň, která měřila jen 86 mm a zásobník, do něhož se vešlo pouhých sedm nábojů. Při ohlédnutí od poněkud menších rozměrů se vzhledově velmi podobala PP.

Pistole Mauser HSc se vyráběla v ráži 7,65 mm s hlavní dlouhou 85 mm a osmihranným zásobníkem a rukojetí. Jako zbraň, jež proti modelům Walter vyhlížela moderněji a stylověji, si ji oblíbili i mnozí důstojníci. Všechny tyto tři ruční zbraně (Walter PP a PPK, Mauser HSc) byly pro snadnost používání vhodné do polních podmínek.

Vedle zbraní německé výroby používaly Waffen – SS i některé ukořistěné zbraně zahraniční. Mezi nimi byla nejoblíbenější automatická pistole ráže 9 mm Browning High Power se třináctihranným zásobníkem v rukojeti. V Belgii je vyráběla továrna Fabrique Nationale a po okupaci země v roce 1940 převzali její produkci Němci. Mnoho těchto zbraní putovalo z továrny do zbrojních skladů Waffen – SS. Něteré však spolehlivé nebyly, neboť je belgičtí sabotéři ještě před expedicí poškozovali.

Browningu se vzhledově podobaly česká CZ38 a polská Radom, v obou případech automatické pistole ráže 9 mm.

Oblíbenou trofejí německých vojáků sloužících na východní frontě se stala osmihranná automatická pistole ráže 7,65 mm Tokarev.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------

 Zbraně SSSR

 

 

První část označení pochází ze jména Sergeje Mosina, který byl důstojníkem ruského dělostřelectva a pracoval jako zbrojní inženýr carského arsenalu v Tule. Kolem roku 1885 se zapojil do výzkumu, jehož cílem bylo vyvinout novou pušku pro carskou armádu. Ruské vojsko do té doby používalo jednoranové pušky Berdan 2, které byly zoufale zastaralé. První zkoušky této zbraně se uskutečnily v roce 1890. K Mosinově jednoranové pušce se potom připojila schránka na pět nábojů bratří Émila a Léona Nagantových. Vojenské jednotky dostaly tuto zbraň poprvé v roce 1891.

Oficiální označení pro Mosin-Nagant znělo v té době Trechlinějnaja Vintovka Obrazca 1891 Goda - Tříčárková puška vzor 1891 (Tříčárková je označení pro ráži - jedna čárka je 0,1 palce, 3 čárky jsou 0,3 palce, tedy 7,62 mm). Jako první vyrobila 500 000 těchto zbraní francouzká zbrojovka Manufacture d Armes de Chatellerault. Ruské továrny nabraly dech až v roce 1893, kdy ve tříletém období vyrobily více než 1,4 milionu těchto pušek. Tyto pušky se osvědčily v první světové válce, kdy Rusko dodalo Srbsku 120 000 pušek vzoru 1891.

Od roku 1907 se začaly vyrábět karabiny s hlavní zkrácenou na 510 mm (karabina Mosin-Nagant vzor 1907). V roce 1910 proběhla první modernizace pušek a karabin Mosin-Nagant (puška vzor 1891/10 a karabina vzor 1910). Hlavní změnou bylo zavedení nového rámečku hledí pro střelbu náboji se zahrocenou špičkou střely, které měly poněkud odlišné balistické vlastnosti. Lišil se od staršího typu prohnutým tvarem.

Roku 1922 bylo rozhodnuto, že do výzbroje Rudé armády bude přijata pouze dragounská varianta pušky Mosin jako jednotná puška. V roce 1930 puška Mosin-Nagant vzor 1891 prošla omlazovací kůrou, ze které vzešly zbraně známé pod názvem vzor 1891/30 nebo vzor 1891/1930. Byla zjednodušena technologie výroby. Stupňovité rámečkové hledí s několika zářezy a se stupnicí v krocích bylo nahrazeno novějším sektorovým s metrickou stupnicí. Změněn byl tvar mušky, objevilo se chránítko mušky (napřed na tuleji bodáku, později na základně mušky). Dřívější uzavřené objímky pažby byly nahrazeny dělenými odpruženými. Původní hranaté pouzdro závěru změněno na okrouhlé, zádržka nábojů v zásobníku spojená s vyhazovačem byla nyní vyráběna ze dvou součástek.

Od roku 1931 byla zavedena odstřelovačská puška Mosin 1891/30 s optickým hledím, dolů ohnutou klikou závěru, menšími výrobními tolerancemi a kvalitnějším zpracováním vývrtu hlavně. Používal se zaměřovací dalekohled typu PE zvětšující 4x nebo typ PU zvětšující 3,5x. Výroba započala roku 1932,kdy bylo zhotoveno pouze 749 ks a postupně vzrůstala. Roku 1938 bylo například vyrobeno už 19.545 ks odstřelovačských pušek Mosin. Protože se odstřelovačská varianta samonabíjecí pušky SVT-40 příliš neosvědčila, odstřelovačská puška Mosin zůstala ve výzbroji po celou druhou světovou válku až do 60. let, kdy byla konečně nahrazena odstřelovačskou puškou SVD.

Ze staršího modelu vzor 1907 vznikla roku 1938 karabina Mosin-Nagant vzor 1938 určená pro jezdectvo, spojaře a specialisty. Od ní byla v roce 1944 odvozena karabina vzor 1944 (lišila se pouze sklopným bodákem podél hlavně). Karabina vzor 1944 měla tvořit standardní výzbroj pěchoty a spolu s jejím zavedením do používání byla ukončena výroba dřívější pušky M 1891/30.

Pušky s odsuvným válcovým závěrem byly během 2.světové války úspěšně nahrazeny samonabíjecími puškami Tokarev SVT-40 a Simonov SKS-45, které dále následoval legendární model AK-47. Přesto se puška Mosin-Nagant používala až do konce padesátých let a ještě dodnes se používá nejen při přehlídkách ale i u různých čestných jednotek a karabiny vzor 1938 a 1944 se ještě aktivně užívají v Číně a na Dálném východě.

 

Samopal PPS-42 byl zkonstruován a vyráběn od roku 1942 v obleženém Leningradu. Konstruktérem PPS-42 a je Alexej Sudajev ( odtud pojmenování zbraně ).
První vyrobené PPS-42 byly okamžitě dodávány jednotkám do první linie. Z těhto bojových zkušeností byly vyvinuty modifikace a později nová zbraň PPS-43, která se vyráběla od roku 1943 a výroba skončila až po válce. Vyráběla se licenčně a hojně byla PPS-43 použita ve Vietnamu.
Obě PPS měly pevnou mušku a stavitelné hledí na 100 a 200 m.

PPsH je oblíbený sovětský samopal s kulatým zásobníkem. Kvůli vysoké kadenci se používal opravdu často a to nejen za druhé světové války,

 

 

 Tokarev SVT-40 se od Mosin-Nagant liší hlavně zaměřením. Mosin-Nagant je spíše pro větší vzdálenost, Tokarev SVT-40 lze ovšem použít i na menší vzdálenost. Kadence je totiž na pušku velice dobrá, horší je to s nižší přesností. I tak jde ale o velmi dobrou zbraň.

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode